turistika-06
Přírodní park Sedmihoří - turistika

Silné místo které nabízí silné zážitky pro silné povahy

Necháte-li se zlákat tajuplnou krásou přírodního parku Sedmihoří, budete odměněni nevšedním a nezapomenutelným výletem po pravěkých hradištích a neobvyklých geologických útvarech. Příjemné a pohodlné objevování Sedmihoří nabízí zdejší naučná stezka o 12 zastaveních. Od Mířkovských rybníků začíná naučná stezka Lesů ČR. Její okruh má délku cca 10 km. Trasa je vedena převážně po lesních cestách, takže ji můžeme projet na kole či v zimě na běžkách. Díky provozovateli LČR, s.p. a Lesní správě Horšovský Týn je naučná stezka velice pěkně označena a určitě stojí zato. Na 12 zastávkách podává informace nejen o geologii, ale také o přírodě. Těmito trasami se však náročnější návštěvník okrádá o nejkrásnější scenérie, geologické rarity a v neposlední řadě i o návštěvu výšinných archeologických lokalit. Je jen tedy na vás jakou cestu si zvolíte. Mezi stromy tu vystupují mohutné žulové kameny, majestátně se klenoucí borovice, neuvěřitelné skalní útvary, pozůstatky pravěkého osídlení, geologické rarity, jezírka, soutěsky na hřebeni a dechberoucí vyhlídky s lesy provoněných pryskyřicí a borůvčím. Skoro jako v horách a nebo době kamenné. Doslova. Díky své odlehlosti a minimální návštěvnosti vám bude připadat, že Sedmihoří patří jenom vám. Objevovat zdejší krásy vás nebude stát nic, jen vlastní fyzičku protože Sedmihoří ještě nevydalo veškerá tajemství, která ukrývá…

web: mapa

Stanoviště č. 1 - Hájenka u Mířkova

Naučná stezka prochází jihozápadní částí Sedmihoří. Jejím cílem je seznámit návštěvníky s některými zákonitostmi vývoje reliéfu krajiny v závislosti na geologické stavbě a klimatických podmínkách, dále s charakteristikou vegetace a zvířeny Sedmihoří, historií osídlení a typických řemesel a se způsobem současného lesního hospodářství. Věříme, že nebude návštěvníka, který by chtěl krásu, klid a pohodu Sedmihoří ohrozit.

LČR, s.p. , Lesní správa Horšovský Týn Vám děkují a přejí krásné a zajímavé zážitky při poznávání Sedmihoří.
Stezka je dlouhá cca 10 km. Na stezce je umístěno 12 vysvětlujících tabulí. Na její projití je třeba přibližně 4 – 5 hod.

„Přírodě nemůžeme poroučet jinak, než že ji poslechneme.“
Francis Bacon, kolem roku 1610

Rekonstrukci naučné stezky uskutečnil státní podnik Lesy České republiky, s.p. Lesní správa Horšovský Týn v roce 2004.
Na rekonstrukci se dále podíleli: Městský Úřad Horšovský Týn, odbor ®P, Mgr. Jana Kőnigsmarková , PaedDr. Vladislav Menšík, Jan Veber (foto).

Provozovatel: LČR, s.p. , Lesní správa Horšovský Týn

Stanoviště č. 2 - Lesní hospodářství

Lesy, které máte možnost pozorovat při svém putování po naučné stezce spravuje státní podnik Lesy České republiky, s.p.,organizační jednotka Lesní správa Horšovský Týn. Jedná se většinou o borové porosty. Na stinných svazích a v Údolích jsou to porosty smrkové s příměsí jedle, buku, dubu, modřínu a vtroušené břízy. Stáří zdejších porostů je průměrně 120 let. Jen pro Vaši orientaci uvádíme malou nápovědu 10letý porost má výšku 3 m 60letý porost, výška 15-16 m, průměr kmene 20 cm 120letý porost, výška 25 m, průměr kmene 35 cm. Snahou Lesů České republiky jako správce státního lesního majetku je pěstovat lesy a pečovat o ně tak, aby byl kladen stejný důraz jak na produkci dřeva tak i na ostatní funkce lesa, které označujeme jako mimoprodukční. V oblasti Sedmihoří jsou to především: Půdoochranná funkce – stromy svými kořeny zpevňují písčitou půdu na svazích a zabraňují tak její erozi, svahovým pohybům a poškozování půdy. Rekreační funkce – zdroj relaxace a odpočinku člověka spojený s turistikou, sběrem lesních plodů apod. Produkční funkce – je dána především tvorbou dřeva jako obnovitelného zdroje. Například borová kulatina je používána na výrobu oken, nábytku apod. Uplatňujeme zásady trvale udržitelného hospodaření na principu prosazování přirozené obnovy lesa, využívání domácích dřevin, jejich přirozeného rozmístění a využívání šetrných technologií při výchově a obnově lesa. Na Území Sedmihoří se nachází genová základna borovice o rozloze 487,23 ha. Jedná se o geneticky významné porosty, které jsou zásobárnou reprodukčního materiálu…

Stanoviště č. 3 - U ručiček

Nacházíme se na nejjižnějším cípu hranice mezi okresy Domažlice a Tachov. Roku 1539 dostali Sedmihoří do dědičného užívání Lobkovicové. Jednalo se o Horšovskotýnsko, dále obce Křakov, Mezholezy, Buková a Mířkov (vzpomínán již v roce 1158 jako majetek Hartmana z Mířkova) Za Účast v odboji českých pánů byl Vilému Lobkovicovi tento majetek odebrán, panství bylo v roce 1622 prodáno Maxmiliánu Trauttmansdorffovi. V roce 1720 zakoupili Löwensteinové z Wertheimu panství Bor, postupně rozšířili svůj majetek i o pozemky dnešního Sedmihoří. V roce 1788 zakoupili statky Olešnou , Vidice a počátkem 19. století statek Kopec, ke kterému patřila i ves Darmyšl. Při pozemkové reformě v letech 1928-31 byla část pozemků Löwensteinů i Trauttmansdorffů zabrána a lesy (polesí Mířkov a Darmyšl) vytvořily základ státního polesí Sedmihoří, které se spolu s dalšími zkonfiskovanými lesy stalo v roce 1945 součástí Lesního závodu Horšovský Týn. V současné době zůstávají lesy v majetku České republiky. Hospodaří na nich státní podnik Lesy České republiky, s.p., organizační jednotka Lesní správa Horšovský Týn. „Ručičky“ Nápadný žulový valoun dává kolemjdoucím znamení o lidské spolupráci a sounáležitosti. Praví se, že se dva zdejší sedláci nemohli navzájem vystát. Snad kvůli několika borovicím, nebo pro kousek louky, který spásaly krávy toho druhého. Jednoho dne se ti dva setkali s naloženými povozy na Úzké lesní cestě. Ani jeden nechtěl ustoupit jako první, a tak došlo k velké hádce. Nakonec si však uvědomili, že by si měli navzájem pomáhat a podali si ruce na usmířenou. Na památku pak nechali vytesat do žulového valounu spojené ruce.

Stanoviště č. 4 - Geologické poměry Sedmihoří

Nacházíme se mezi Jedlovým a Dlouhým vrchem. Z geologického hlediska je Sedmihoří tvořeno složeným pněm hlubinných vyvřelých hornin – žul. Je to téměř kruhové těleso o průměru 4-5 km s výraznou vnitřní koncentrickou stavbou, která se odráží v jeho morfologii. Vnější lem pně Sedmihorského, tvořený věncem kopců, je budován porfyrickou biotitickou žulou. Vnitřní mísovitá deprese je tvořena dvouslídnou žulou a střed tělesa turmalinicko-muskovitickou žulou (Dlouhý vrch). Na žulách vznikají hlinito-písčité hnědé lesní půdy. Na povrchu jsou tvořeny různě mocnou několika centimetrovou vrstvou pokryvného humusu, pod ním je vrstva mírně obohacená železitými sloučeninami. Ta přechází postupně do matečné horniny. Půdy jsou suché a nepříliš bohaté na živiny, což se odráží i v jednotvárném složení vegetačního krytu.

 

Stanoviště č. 5 - Kamenické řemeslo v Sedmihoří

Na velkém kameni blízko vás jsou zřetelné stopy po práci kameníků, jejichž činností bylo Sedmihoří na přelomu 19. a 20. st. v regionu proslavené. Vše začal jeden mistr z vnitrozemí. Kolem roku 1870 se přistěhoval do podnájmu v Semněvicích a brzy byl o jeho práci takový zájem, že mohl svoji živnost rozšířit. Zvlášť oblíbené byly v této době nádoby na vodu, žlaby a koryta pro hospodářská zvířata, schody apod.
Protože se zde dobře přístupná žula vyskytovala ve velkém množství, byla také zpočátku levná. Ale tento mistr ze Semněvic po čase odešel zpátky do svého rodného kraje. V té době nebylo nutné skládat mistrovské zkoušky a proto jeho učňové z Mezholez a Mířkova, kteří opustili učení jako tovaryši, mohli začít provozovat řemeslo samostatně. První opravdový mistr byl v roce 1890 Antonín Weis z Darmyšle. Pracoval se svým synem a učněm na severní straně Sedmihoří. V témže čase pracovali v pronajatém lomu na mezholezském katastru 3 bratři kameníci z Darmyšle. Od roku 1904 fungovala filiálka Josefa Polty z Mezholez s několika tovaryši pod záštitou mistra Gröbnera z Hostouně ve svém vlastním lomu, který se nazýval „d´graoss Laoh“. Prvním mistrem se živnostenskou zkouškou se r. 1911 stal Josef Urban z Darmyšle, který měl několik tovaryšů. Ti byli v okolí proslulí svými zpěvy a jódlováním, zvláště v sobotu, kdy byla vyplácena Úkolová práce. Poslední mistr byl o několik let později Václav Schieberl z Mířkova…

Stnoviště č. 6 - Zvířena Sedmihoří

V oblasti Sedmihoří se pravidelně vyskytují prase divoké (Sus scrofa) a srnec obecný (Capreolus capreolus). Souvislé lesní porosty jsou výhodným životním prostředím pro některé šelmy – lišku obecnou (Vulpes vulpes), kunu skalní (Martes foina) či kunu lesní (Martes martes) a jezevce lesního (Meles meles). Potravou těchto šelem jsou zvláště menší a drobní savci – veverka obecná (Sciurus vulgaris), myšice lesní (Apodemus flavicollis), norník rudý (Clethrionomys glareolus) a rejsek obecný (Sorex araneus). Sedmihoří je Úživný biotop pro velké množství ptáků. Staré porosty skýtají možnosti hnízdění datlovitých ptáků, mezi které patří strakapoud malý a prostřední (Denrocopus minor a medius) a datel černý (Dryocopus martius). Z krkavcovitých je poměrně častá sojka obecná (Garrulus glandarius) a objevuje se i krkavec velký (Corvus corax). Drobní pěvci jsou zastoupeni několika druhy sýkor rodu Parus – kromě sýkory koňadry a modřinky (P. major, P. caeruleus) je zde rozšířena i sýkora lužní (P. montanus) a parukářka (P. cristatus). Dále je zde možno vidět pěnkavu obecnou (Fringilla coelebs), pěnici černohlavou, hnědokřídlou a pokřovní (Sylvia atricapilla, communis a curruca). V Sedmihoří je také možné zastihnout některé dravce a sovy, např. káně lesní (Buteo buteo), jestřába lesního (Accipiter gentilis), poštolku obecnou (Falco tinnunculus), výra velkého (Bubo bubo) a kalouse ušatého (Asio otus)…

Stanoviště č. 7 - Stezka pod Racovským vrchem

Nacházíme se v sedle (536 m) pod Racovským vrchem (619 m), nejvyšším vrcholem Sedmihoří.. Na jeho východním svahu jsou tři mohutné mrazové sruby. Francouzská cesta Slepá odbočka naučné stezky, u které stojíte, vede po tzv. „Francouzské cestě“. Tento místní název pochází z období konce 2.světové války V letech 1942 – 1945 byli do oblasti Sedmihoří deportováni francouzští zajatci, aby zde stavěli lesní cesty, které pak tvořily základ dopravní sítě pro těžbu a zpracování dřevní hmoty pro „říši“. Cesty jsou ručně skládány a štětovány z místních kamenů. V Sedmihoří pracovali zajatci až do dubna 1945, kdy ze svého příbytku „Srub Mířkov“ odchází a na Přimdě se připojují k pochodu smrti. Srub je po opravě v letech 1964 – 65 plně funkční. Můžete ho spatřit v blízkosti zast. č. 1 za budovou hájovny. Mrazové sruby Vydáte-li se po odbočce na Francouzskou cestu, spatříte už asi po 200 m na levé straně tzv. mrazové sruby, které patří k nejcharakterističtějším formám zvětrávání žuly v Sedmihoří. Vznik mrazových srubů je vázán na místa, kde v žulovém masivu převládají svislé, z části otevřené pukliny, jimiž prosakuje voda, která s sebou strhává i drobný zvětralý materiál. Důležité jsou klimatické podmínky, které umožní zmrznutí puklinové vody ve větších hloubkách. Mrznoucí voda zvětší svůj objem a vyvolá tříštění horniny na bloky a Úlomky. Následkem zmrznutí vody v puklinách se bloky žuly nepatrně zdvihnou a posunou. Při rozmrznutí bloky poklesnou na jiné místo. Mnohonásobným opakováním tohoto procesu se bloky velmi pomalu posunují po svahu (posunutí je vždy větší než zdvih)…

Stanoviště č. 8 - Vegetace Sedmihoří

Z nižších rostlin jsou zde zastoupeny: metlice křivolaká (Deschampsia flexuosa), tvořící nápadné ostrůvky až koberce, hojná je zde borůvka (Vaccinium myrtillus) a vřes obecný (Calluna vulgaris). Vřes je velmi častý i v okrajových částech lesních porostů, na lesních cestách a pasekách, kde obzvláště na podzim tvoří nápadné fialové koberce. Roztroušeně se na trase naučné stezky vyskytují další druhy: jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), jestřábník zední (Hieracium murorum), náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora), smilka tuhá (Nardus stricta) a jiné. Nápadný je výskyt nižších rostlin – mechorostů a lišejníků. Z mechorostů se zde vyskytují Orthotrichum stramineum, na nejkyselejších stanovištích jsou to polštářky až koberce bělomechu sivého (Leucobryum glaucum). Lišejníky zastupují dutohlávky (Cladonia arbuscula a rangiferina), zoubkočepka šedá (Rhacomitrium canescens) a pukléřka islandská (Cetraria islandica). Mimo trasu naučné stezky byla v Sedmihoří zjištěna řada vzácnějších i chráněných rostlinných druhů jako např. zimostrázek nízký (Polygala chamaebuxus), vřesovec pleťový (Erica carnea), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), prha arnika (Arnica montana) a plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum). Záleží na citlivém a ohleduplném přístupu každého návštěvníka Sedmihoří, zda jeho příroda zůstane do budoucna zachována!!!

Stanoviště č. 9 - Milíře

V okolí této zastávky můžeme rozeznat zbytky po milířích. Jsou to okrouhlé plošiny, na kterých můžeme dodnes nalézt kousky zuhelnatělého dřeva. Takovýchto pozůstatků po výrobě dřevěného uhlí jsou v Sedmihoří stovky. K otopu v lidských obydlích se dříve užívalo většinou přímo dřevo, ale pro potřeby kovářství (a některých dalších řemesel) bylo zapotřebí také velké množství dřevěného uhlí, které se vyrábělo v milířích. Jeho výrobou se zabývali specializovaní řemeslníci – uhlíři. Protože výroba uhlí spotřebovala skutečně velké množství dřeva, pálili je uhlíři přímo u zdroje – v lesích. Dřevěné uhlí se v zásadě dalo pálit z jakéhokoliv dřeva, ale důležitá byla jeho výhřevnost – proto bylo výhodnější pálit uhlí ze dřeva listnáčů a ze starších jehličnanů. Uhlí se pálilo dle potřeby, nejčastěji však od května do září, protože země byla suchá a připravená složená polena dobře vyschla. V Německu a u nás se stavěly milíře stojaté s objemem 40 až 100 m3. Před pálením bylo potřeba připravit prostorné rovné a kruhovité místo zbavené trávy, kamení a kořenů, na kterém se dále zakládal milíř. Základ milíře tvořil středový kůl obalený suchým roštím (nebo několik tyček svázaných a vyplněných suchým chrastím s odštěpky) zvaný král. Ten se obkládal poleny, mezery mezi nimi se vyplňovaly menšími kusy a drobným dřívím. Na spodní vrstvu se stejným způsobem kladla další, až milíř dosáhl vrcholu. Směrem k vrcholu jsou kusy stále kratší, aby milíř získal kopulovitý tvar…

Stanoviště č. 10 - Vývoj osídlení

Ke kolonizaci krajiny dochází v eneolitu, přičemž zdejší dvě výšinná sídliště – Racovský vrch a Chlum – náleží k chamské kultuře. Jsou od sebe vzdálená asi 900m, mají přibližně stejnou rozlohu (kolem 500 m2), podobají se morfologicky a obě jsou chráněná výchozy skal. Liší se intenzitou osídlení a nálezy keramiky což spolu s dalšími znaky svědčí o tom, že osídlení na nich neprobíhalo současně. Dosud však není objasněn způsob obživy obyvatel těchto extrémně položených sídliš». Pozdně halštatské sídliště zastupuje výšinné sídliště na Rozsoše s nalezenými stopami po zpracování kovů a jedno z nejmenších a nejlépe zachovaných západočeských hradišť na Malém křakovském vrchu. Těmito sídlišti také dějiny trvalého osídlení Sedmihoří pravděpodobně končí. Nálezy keramiky na Rozsoše z pozdně halštatské, mlado- až pozdněhradištní doby a středověku (bohatě je zastoupeno 13.,15., a 17 stol., chybí nálezy z e 14. a 16. stol.), morfologie vrcholu a výborný rozhled dokládají spolehlivě pouze funkci strážiště resp. místo mohlo sloužit jako Útočiště v dobách nebezpečí. Zhruba od mladohradištního období až po dnešek tedy můžeme předpokládat jen tyto formy využití mikroregionu Sedmihoří: – exploatační (těžba dřeva a kamene, pastva, sběr lesních plodin a lov) – vojenská (Útočiště při ohrožení, pozorovací stanoviště)

Stanoviště č. 11 - Pseudokary

Pseudokar je skalní stěna, která má obloukovitý průběh. Vzniká stejnými procesy jako mrazový srub, avšak puklinový systém musí být nejméně dvojitý (čtyři stěny). Předpokladem pro vznik pseudokaru je vytvoření zvodnělého horizontu v určité hloubce na tzv. mezní ploše. Voda prosakuje po svislých puklinách k mezní ploše a soustřeďuje se zde.

Zmrznutím zadržené vody vznikají velké tlaky, které nadzvedávají materiál nad sebou. Současně se uplatňuje rozpínání ledu ve svislých puklinách, tím dochází k pohybu bloků. Pohyb směrem vzhůru je větší nežli boční. Při mnohonásobně opakovaném zmrznutí a rozmrznutí se postupně bloky horniny posouvají a objevuje se pseudokar. Podél skalní stěny pseudokaru se vytváří téměř vodorovná plošinka oválného tvaru zpravidla pokrytá zvětralinami, někdy je ohraničena nízkým skalním prahem. Z pseudokaru vychází tzv. skalní proud. Jedná se o nakupeninu Úlomků mající protáhlý jazykovitý tvar, který vzniká přemístěním Úlomků ve směru spádu terénní deprese. Pseudokary najdeme např. na svazích Stinného (Dlouhého) vrchu, kde výška stěny Útvaru je 10,5-12 m, průměr 55 m. Jsme u další odbočky naučné stezky. Ta nás dovede k dalším ukázkám zvětrávání žuly, které jsou nejen typické pro toto Území, ale i velmi pěkné na pohled.
 

 

 

Stanoviště č. 12 - Rybníky a mokřady

V bezprostřední blízkosti naučné stezky se nachází soustava Mířkovských rybníků, které plní funkci mokřadu. Soustava se skládá ze třech rybníků: Horního, Středního a Dolního Mířkovského rybníka. Celková výměra rybniční soustavy činí téměř 15 ha. Rybnikářství má v této oblasti dlouholetou tradici navazující na období rozvoje budování rybníků v 16 století. Na uvedených rybnících nyní provozuje intenzivní chov ryb Klatovské rybářství, a.s. V rybnících můžete spatřit kapra, lína, okouna, Úhoře. Slovem mokřady označujeme trvale zamokřené plochy s vysokou hladinou spodní vody, popř. s bohatými vývěry pramenů. V našich podmínkách jsou to většinou rybníky a jejich pobřežní pásma, říční nivy včetně lužních lesů, rašeliniště, podmáčené smrčiny a umělé mokřady (charakteru kořenových čistíren odpadních vod). Vzájemné mnohonásobně provázané vztahy abiotických a biotických charakteristik mokřadů jim umožňují plnit řadu funkcí, důležitých pro existenci člověka v krajině. Za nejvýznamnější se považují: – zadržování vody, – ochrany před Účinky přívalových srážek a zmírnění povodňových vln, – stabilizace břehů a ochrany proti erozi, – doplňování zásob podzemní vody a její opětovné uvolňování, – čištění vody, – zachycování živin, sedimentů a případných znečiš»ujících látek, jejich využití nebo odbourání, – stabilizace mikroklimatu, – hodnoty estetické…

Translate »