Přírodní park Sedmihoří - historický vývoj
Pravěké osídlení v době kamenné v Sedmihoří
Přeneste se na chvilku do doby kamenné! Zalesněné vrcholky Sedmihoří tvoří výraznou dominantu tichého a turisty zatím nevyhledávaného kraje mezi Horšovským Týnem a Borem. Sedmihoří je zajímavé svou geologickou stavbou a pravěkým osídlením. Vrchovina se skládá z podkovy zalesněných kopců vypínajících se z okolní ploché krajiny s nejvyšším Racovským vrchem (619 m). Mezi stromy tu vystupují mohutné žulové kameny, majestátně se klenoucí borovice, neuvěřitelné skalní útvary, pozůstatky pravěkého osídlení, geologické rarity, jezírka, soutěsky na hřebeni a dechberoucí vyhlídky s lesy provoněných pryskyřicí a borůvčím. Skoro jako v horách a nebo době kamenné. Doslova. Díky své odlehlosti a minimální návštěvnosti vám bude připadat, že Sedmihoří patří jenom vám. Objevovat zdejší krásy vás nebude stát nic, jen vlastní fyzičku protože Sedmihoří ještě nevydalo veškerá tajemství, která ukrývá. Hradiště v Sedmihoří neposkytovala pravěkému člověku pouze bezpečný úkryt, v blízkých potocích bylo možné rýžovat cínové rudy, tolik potřebné pro výrobu bronzových předmětů.
Divoké lesy s četnými vystupujícími žulovými kameny je možno projít několika značenými turistickými trasami nebo naučnou stezkou. Když po takové túře přijdeme do míst, kde se na měkce modelovaných skalkách nebo plochých lišejníkem porostlých balvanech zrcadlí okrouhlé tůňky kamenných misek, nezbývá snad než opravdu uvěřit jejich pravěkému původu i tajemným rituálům, které jsou s nimi spojovány. Převážná část kamenných misek není v terénu označena. Po turistické značce jsou přístupné pouze ty nejznámější pod Velkým Chlumem, jejichž pozadí tvoří právě vrch zaniklého hradiště. Výlet do této neporušené přírody je tak čím dál více zajímavější nejen pro rodiny s malými dětmi, ale zejména pro seniory.
Zdroj : Region Chodsko
Osídlení Sedmihoří a okolí v době bronzové.
Sedmihoří představuje výjimečný archeologický mikroregion západních Čech. Z archeologického hlediska je rozsáhlý útvar Sedmihoří prozkoumán poměrně málo, neboť je zdejší terén velmi obtížně „čitelný“ i pro zkušeného odborníka. Zdejšími výzkumy zde bylo zjištěno skutečně rozsáhlé pravěké osídlení na vrcholech Sedmihoří. Nejvýznamnější období osídlení Sedmihoří představuje sklonek starší a počátek střední doby bronzové (zhruba 1700-1550 př.n.l.), kdy na Chlumu vyrostlo největší dosud známé západočeské hradisko. Tento neobvyklý charakter osídlení je často kladen do souvislosti s možnou strategickou funkcí hradiště při kontrole blízkých ložisek měděné rudy a rýžovišť kasiteritu (cínové rudy). Vrchol Chlum nese doklady osídlení ještě z pozdní doby bronzové. Pozdně halštatské sídliště zastupuje výšinné sídliště na Rozsoše s nalezenými stopami po zpracování kovů a jedno z nejmenších a nejlépe zachovaných západočeských hradišť na Malém křakovském vrchu. Těmito sídlišti také dějiny trvalého osídlení Sedmihoří pravděpodobně končí. Jsou zde nálezy keramiky na Rozsoše z pozdně halštatské, mlado až pozdněhradištní doby a středověku. Dosud však není objasněn způsob obživy obyvatel těchto extrémně položených sídlišť.
Artefakty z doby bronzové nalezené v okolí Sedmihoří
Halštatská kultura - cca. 700 let před naším letopočtem
Časy středověké v Přírodním parku Sedmihoří
Hradiště na malém Křakovském vrchu je nejvýchodněji položeným kopcem Sedmihoří. Opevněno je jednoduchým kamenným valem. Opevnění využívá velké balvany a jejich uskupení a zapojuje je do masy valu. Lichoběžníkový vrchol je rozdělen do tří částí. Zajímavostí je zde zaniklá přístupová cesta – pravděpodobně původní vstup do hradiště. Dosud je viditelná na západním okraji a chráněná mezi dvěma skalami. Ve středověku byly kameníky zpracovávány žulové balvany rozseté po vrcholcích. Roku 1539 bylo území zapsáno do dědičného užívání rodu Lobkoviců. Nálezy keramiky na Rozsoše z pozdně halštatské, mlado- až pozdněhradištní doby a středověku (bohatě je zastoupeno 13.,15., a 17 stol., chybí nálezy z e 14. a 16. stol.), morfologie vrcholu a výborný rozhled dokládají spolehlivě pouze funkci strážiště resp. místo mohlo sloužit jako Útočiště v dobách nebezpečí. Zhruba od mladohradištního období až po dnešek tedy můžeme předpokládat jen tyto formy využití mikroregionu Sedmihoří: – exploatační (těžba dřeva a kamene, pastva, sběr lesních plodin a lov) – vojenská (Útočiště při ohrožení, pozorovací stanoviště)
Artefakty z doby středověké ze Sedmihoří a okolí...
Olověný přeslen
Olověný přeslen je součást textilního vřetene. Vřeteno spřádá výchozí vláknitý materiál na nit určenou ke zpracování na tkaniny.
Závěsek brašny
Závěsek který byl součástí středověké tzv. „Tašvice“ což byla ručně šitá kožená brašna zavěšená u pasu na opasku těmito závěsky.
Nákončí opasku
Nákončí je druhem středověkého kovaného artefaktu, jež byly součástí honosných zdobených opasků z bronzu.
Přezka
Středověká mosazná přezka která byla součástí oděvu středověkého obyvatele. Tato přezka je opasková.
Šipka z kuše
Železná středověká šipka nalezená na jednom z vrcholů Přírodního parku Sedmihoří která sloužila jako hrot do kuše.
Náprstek
Středověký náprstek tzv. „Fingurhut“ s typickou pravotočivou spirálou tečkování. Nazývaný také jako „Norimberák“.
Časy se nemění a chrabří koně stále i po staletích zdolávají náročné svahy Sedmihoří...
Po mnoho staletí měly vrcholy Sedmihoří funkci „strážišt“ a díky výhledu na všechny strany a náročnému terénu byl často používán kůň, který tyto svahovité terény bravurně zvládá i s jezdcem. Typické v odobí středověku bylo u „strážných jezdců“ používaní prohnuté ostruhy s krátkou vidlicí. Tato ostruha se používala pro rychlé úhybné mánévry koně a jezdce ze strany na stranu v případě ohrožení nebo ústupu.
V současnosti je v obci Chřebřany založený chov Karáčájevských koní v Evropě. Více o chovu Karačájevských koní se dozvíte zde: karacajevskykun.cz
Přírodní park Sedmihoří a jeho historie okolí v 17. a 18 století.
Kdo vládnul v této době a této zemi poddaným v okolí Sedmihoří?
V této době vládla Marie Terezie, celým jménem Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christiana (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780, Vídeň), z rodu Habsburků byla arcivévodkyně rakouská, královna uherská (oficiálně uherský král, Rex Hungariae), královna česká a markraběnka moravská atd. Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Jejím manželem se 14. února 1736 stal František I. Štěpán Lotrinský. K nejvýznamnějším reformám s přesahem až do současnosti patřilo zavedení povinné školní docházky (1774). Zásahy do chodu habsburské moarchie v duchu osvícenského absolutismu probíhaly v součinnosti s významnými osobnostmi z řad šlechty (hrabě Bedřich Haugwitz, kníže Václav Antonín Kounic), v oblasti zdravotnictví prosadil svůj vliv její osobní lékař Gerard van Swieten. Přibližně od 17. století se jako drobné mince začaly používat krejcary. 120 krejcarů se rovnalo tolaru. Původně se razily ze stříbra, ale od doby Marie Terezie už jen z mědi. Za vlády Marie Terezie se zavedl jednotný peněžní systém, společná tolarová a zlatková měna. Základní měnovou jednotkou se stal 1 zlatý ve stříbře, který měl hodnotu poloviny tolaru nebo 30 krejcarů. Přesto se nepodařilo naplnit státní pokladnu. Roku 1762 došlo k vydání prvních papírových peněz bankocetlí ve střední Evropě. Byly to neúročné dluhopisy vídeňské banky. Marie Terezie se snažila krýt část finančního schodku a snížit státní dluh. Více informací na wikipedia
Kdo vlastnil území Sedmihoří v této době?
Roku 1539 dostali Sedmihoří do dědičného užívání Lobkovicové. Jednalo se o Horšovskotýnsko, dále obce Křakov, Mezholezy, Buková a Mířkov (vzpomínán již v roce 1158 jako majetek Hartmana z Mířkova) Za Účast v odboji českých pánů byl Vilému Lobkovicovi tento majetek odebrán, panství bylo v roce 1622 prodáno Maxmiliánu Trauttmansdorffovi.
Mincovní platidla v době Marie Terezie...
20 Kreuzer (20 Krejcar)
1 Kreuzer (1 Krejcar)
1/2 Kreuzer (1/2 Krejcar)
1/2 Kreuzer (1/2 Krejcar)
1 Kreuzer (1 Krejcar)
20 Kreuzer (20 Krejcar)
Lidová výroba knoflíků v okolí Sedmihoří po 30. leté válce v 17. až do 18. století.
Výroba selských krojových knoflíků z arsenbronzu.
Zvláštní kapitolou v oboru knoflíkářství, jsou knoflíky z bílého bronzu, nebo-li arsenbronzu. Jedná se slitinu mědi, cínu a arsenu a výhradně o malou manufakturní produkci spíše domácího typu, která opanovala knoflíkářskou výrobu v 17. a 18-tém století. Jejich výroba se zrodila počátkem 17. tého století v Německu a brzy se rozšířila po celé Evropě. Poměrně primitivní způsob lití do hliněných forem a následné lidové zdobení, umožnilo mnoha rodinám zvláště v podhorských příhraničních oblastech určitou formu zisku a přežití. Jejich výroba končí počátkem 19 – tého století, kdy si po Napoleonských válkách zbídačelá Evropa žádá mohutnou produkci téměř všeho – knoflíků nevyjímaje. S nástupem průmyslové revoluce 19. století výroba arsenbronzáků tedy velmi rychle ustala. Zejména vytlačením strojovou výrobou, která byla kvalitnější, rychlejší i levnější. Každý kus je v podstatě originál a díky materiálu i po 200 letech velmi zachovalý exemplář.
Ukázky ručního zdobení selských knoflíku...
Artefakty z okolí Sedmihoří nalezené autorem webu.
Přírodní park Sedmihoří a jeho okolí v 19. století.
Kamenická řemesla, pálení milířů a rybolov...a mnoho dalšího.
Práce kameníků v oblasti Sedmihoří.
Kamenictví bylo Sedmihoří na přelomu 19. a 20. st. v regionu proslavené. Vše začal jeden mistr z vnitrozemí. Kolem roku 1870 se přistěhoval do podnájmu v Semněvicích a brzy byl o jeho práci takový zájem, že mohl svoji živnost rozšířit. Zvlášť oblíbené byly v této době nádoby na vodu, žlaby a koryta pro hospodářská zvířata, schody apod. Protože se zde dobře přístupná žula vyskytovala ve velkém množství, byla také zpočátku levná. Ale tento mistr ze Semněvic po čase odešel zpátky do svého rodného kraje. V té době nebylo nutné skládat mistrovské zkoušky a proto jeho učňové z Mezholez a Mířkova, kteří opustili učení jako tovaryši, mohli začít provozovat řemeslo samostatně. První opravdový mistr byl v roce 1890 Antonín Weis z Darmyšle. Pracoval se svým synem a učněm na severní straně Sedmihoří. V témže čase pracovali v pronajatém lomu na mezholezském katastru 3 bratři kameníci z Darmyšle. Od roku 1904 fungovala filiálka Josefa Polty z Mezholez s několika tovaryši pod záštitou mistra Gröbnera z Hostouně ve svém vlastním lomu, který se nazýval „d´graoss Laoh“. Prvním mistrem se živnostenskou zkouškou se r. 1911 stal Josef Urban z Darmyšle, který měl několik tovaryšů. Ti byli v okolí proslulí svými zpěvy a jódlováním, zvláště v sobotu, kdy byla vyplácena Úkolová práce. Poslední mistr byl o několik let později Václav Schieberl z Mířkova.
Kámen „U ručiček“ který vypraví o příběhu dvou sedláků, kteří se zde potkali a nemohli projet, jelikož ani jeden nechtěl tomu druhému uhnout z cesty a nezbylo jim nic jiného, než se usmířit.
Pálení milířů v Sedmihoří pro výrobu dřevěného uhlí.
Mezi vrcholy Rozsocha a Tříslovec můžeme rozeznat zbytky po milířích. Jsou to okrouhlé plošiny, na kterých můžeme dodnes nalézt kousky zuhelnatělého dřeva. Takovýchto pozůstatků po výrobě dřevěného uhlí jsou v Sedmihoří stovky. K otopu v lidských obydlích se dříve užívalo většinou přímo dřevo, ale pro potřeby kovářství (a některých dalších řemesel) bylo zapotřebí také velké množství dřevěného uhlí, které se vyrábělo v milířích. Jeho výrobou se zabývali specializovaní řemeslníci – uhlíři. Protože výroba uhlí spotřebovala skutečně velké množství dřeva, pálili je uhlíři přímo u zdroje – v lesích. Dřevěné uhlí se v zásadě dalo pálit z jakéhokoliv dřeva, ale důležitá byla jeho výhřevnost – proto bylo výhodnější pálit uhlí ze dřeva listnáčů a ze starších jehličnanů. Uhlí se pálilo dle potřeby, nejčastěji však od května do září, protože země byla suchá a připravená složená polena dobře vyschla. V Německu a u nás se stavěly milíře stojaté s objemem 40 až 100 m3. Před pálením bylo potřeba připravit prostorné rovné a kruhovité místo zbavené trávy, kamení a kořenů, na kterém se dále zakládal milíř. Základ milíře tvořil středový kůl obalený suchým roštím (nebo několik tyček svázaných a vyplněných suchým chrastím s odštěpky) zvaný král. Ten se obkládal poleny, mezery mezi nimi se vyplňovaly menšími kusy a drobným dřívím. Na spodní vrstvu se stejným způsobem kladla další, až milíř dosáhl vrcholu. Směrem k vrcholu jsou kusy stále kratší, aby milíř získal kopulovitý tvar. Více se o milířích dočtete zde: wiki
Olověné plomby které se používaly v 1. polovině 19. století - 2. polovině 20. století nalezené v oblasti Přírodního parku Sedmihoří.
Zde můžeme vidět různé ukázky olověných plomb které se používaly ve 2. polovině 19 – 1. polovině 20. století nalezené autorem webu v Sedmihoří a okolí. Tyto olověné plomby sloužily především pro plombování obalů přepraveného zboží. Můžeme rozlišit mnoho druhů typů plomb, dle užití, jakožto plomby drážní, mlýnské, poštovní a mnoho dalšího. U mlýnských plomb je vždy číselné značení určující typ mouky, u označení „0“ se jedná o tzv. císařský výražek (Královská jemná mouka) U plomby s číslem „8“ se jedná o Dunstnovu černou mouku (krmná, šrot, prach). Plomba s číslem „4“ byla používána na plombování pytlů s žemlovou moukou, tzv. „žemlová zvláštní“. Plomby s písemným značením „B“ a B2″ se zase používaly jako plomby na mouku chlebovou. Plomby se čtyřlístkem se používaly u fosfátových hnojiv.
Kdo vládnul této zemi v 19. století a jaká byla mincovní platidla.
V této době vládnul České zemi František I. Rakouský.
Narodil se 12. února 1768 jako prvorozený syn toskánského velkovévody Leopolda a jeho manželky Marie Ludoviky Španělské. Nikdo tenkrát nemohl tušit, že se František jednou stane posledním císařem Svaté říše římské a zároveň prvním císařem rakouským. Mládí prožil na dvoře svého otce spolu s mnoha svými sourozenci. V roce 1780 zemřela jeho babička, česká a uherská královna Marie Terezie, a jejím následníkem se stal nejstarší syn Josef II. Tento pokrokový vládce však zůstal i po dvou manželstvích bezdětný. Svého synovce Františka si oblíbil a začal s ním počítat jako se svým následníkem. Našel mu také vhodnou manželku. Dne 6. ledna 1788 se jí ve Vídni stala Alžběta Vilemína Württemberská (1767–1790). Alžběta však zemřela již dva roky po svatbě, 18. února roku 1790, den po porodu prvorozené dcery, a dva dny nato, 20. února, zemřel také císař Josef II., potěchou jehož posledních dní Alžběta byla. Po strýcově smrti řídil František státní záležitosti do té doby, než z Florencie přijel jeho otec, který byl po svém bratrovi právoplatným následníkem trůnu. Více: zde
V této době se platilo krejcary - ukázka měděné mince - 30 krejcar v porovnání s velikostí dnešní koruny - Hmotnost, 17,5 g ; Průměr, 38 mm
Ceny v 1. polovině 19. století
Měna – tolar, zlatka (60 krejcarů), měděné mince, šajny, koruny, rakouská měna
15 krejcarů = slepice
1 zlatka – 30 krejcarů = kopa vajec
12 až 32 zlatek = sud piva
60 až 100 zlatek = kráva
Kolik si tehdy vydělali?
(v 1. polovině 19. století)
zedník mistr: 57 až 60 krejcarů denně
tovaryš: 42 až 48 krejcarů denně
nádeník: 18 až 24 krejcarů denně
Další informace se připravují...
